HISTORIE MORAVY VE ZKRATCE:

Slovanské osídlení

V průběhu 6. století probíhalo osídlování Moravy slovanskými kmeny přicházejícími z východu a jihovýchodu Evropy.
V 7. století pak území dnešní Moravy tvořilo součást Sámovy říše.
Poprvé jsou Moravané (potažmo Morava) v pramenech zmiňováni až roku 822.

Velkomoravská epocha

Počátek Velkomoravské říše, která se stala prvním raně feudálním státem na území Moravy lze datovat do roku 833, kdy dochází ke sjednocení území moravských kmenů - moravského knížectví a nitranského knížectví, rozkládajícím se na jihozápadě dnešního Slovenska.

Významným mezníkem se pak stal rok 863, kdy na Moravu přicházejí Konstantin (Cyril) a Metoděj, soluňští misionáři, vyslaní byzantským císařem Michaelem III. Jejich zásluhou se Velkomoravská říše stala kolébkou slovanské vzdělanosti a začala se zde šířit východní větev křesťanství. Metoděj se posléze stal také prvním arcibiskupem moravsko - panonským

Po zániku Velkomoravské říše (kolem roku 906) prameny Moravu nezmiňují téměř celé století. V této době bylo teritorium Moravy patrně pod vlivem nastupujících Uher, později Polska.

Středověk

V druhé polovině 10. století si Moravu pod své panství postupně získal český kníže Boleslav I. Hranice Moravy byla tehdy znečně odlišná od současné podoby - na severu probíhala hlubokým pralesem na dnešním Opavsku, na východě po západním úbočí Bílých Karpat a na jihu zasahovala až do severního Rakouska.

V roce 1003 se území Moravy zmocnil polský král Boleslav Chrabrý. Opětovné ovládnutí Moravy českým knížetem se datuje do roku 1019 (popř. 1029), kdy tímto panovníkem byl Oldřich, který později předal vládu na Moravě svému synu Břetislavovi I.

Břetislav I. ustanovil na Moravě jako první z vládců jakési územní členění - úděly (Olomouc, Brno, Znojmo), ve kterých vládli mladší synové pražských knížat a později samostatné boční linie Přemyslovců. Centrem Moravy se stala Olomouc, která získala přednostní postavení vůči ostatním údělům (mimojiné zde Břetislav založil nejstarší mincovnu na Moravě).

Břetislavův nástupce na pražském stolci - nejstarší syn Spytihněv II. - uspořádal Moravu jinak. Sesadil své bratry (údělníky), uvěznil moravské předáky, a na jejich místa dosadil své lidi z Čech. Po jeho smrti však nový kníže Vratislav II. systém údělů opět obnovil, a toto zřízení se zachovalo až do sjednocení země v roce 1182.

Zvláštní postavení mělo v rámci Moravy olomoucké biskupství , založené Vratislavem roku 1063. Olomoucký biskup býval (na rozdíl od pražského) doslova pravou rukou knížat a králů českých, mocným činitelem v zemi (jediná skutečná lenní soustava v našich zemích vznikla právě na statcích a panstvích biskupů z Olomouce).

Na konci 12. století moravské úděly sjednotil během krize uvnitř přemyslovského rodu pozdější český kníže Konrád II. Ota, sjednocení země dokončil markrabě Jindřich Břetislav a tak vzniklo moravské markrabství. Po bitvě u Loděnice na Moravskokrumlovsku knínskou dohodou s knížetem Bedřichem si Konrád II. Ota podržel markraběcí titul a zároveň uznal vrchní autoritu českého knížete. Poté, co se sám stal českým knížetem, přestal markraběcí titul užívat, v jedné z listin se dokonce představil jako „kníže Čechů, kdysi markrabě moravský“ („Boemorum dux, quondam marchio Morauie“), čímž dal najevo, že hodnost českého knížete v sobě zahrnuje i panování na Moravě. Morava jako jednotná země nicméně nezanikla, její vztahy k Čechám však byly formálně neujasněné až do roku 1348, kdy český král Karel IV. z Moravy učinil léno českého krále.

Počínaje rokem 1269 se začalo z Moravy vydělovat Opavské vévodství vytvořené Přemyslem Otakarem II. pro jeho nemanželského syna, vévodu Mikuláše.

Moravské markrabství koncem 13. století mělo své zemské úředníky, v jejichž čele stál zemský hejtman (poprvé se uvádí v roce 1298) a soudy. Zemská obec, reprezentovaná sněmem, se začala na Moravě formovat až v průběhu 14. století.

Jan Lucemburský, nový král Čech a markrabě Moravy, byl nucen vydat české a moravské šlechtě tzv.inaugurační diplomy neboli volební kapitulace (pro Moravu byl diplom vydán v červnu 1311, půl roku po tom českém), v nichž potvrdil všem knížatům království našeho českého a Moravě jejich požadavky (byť v okleštěné podobě) – mimo jiné že „...nikdy nesvěříme nikomu jinému než Moravanu na Moravě nějaký úřad, spojený s důchody...“; dále, že zemskou berni bude král vybírat jen ve zvláštních případech a že nebude šlechtu nutit k vojenským tažením za hranice země (tj. šlechtici měli pouze povinnost zemské hotovosti). Tyto listiny upevnily politickou samosprávu Moravy ve středověku. S Čechami spojovala Moravu osoba společného panovníka (personální unie), společné občanství šlechty a povinnost společné obrany.

V roce1348 český král a římský císař Karel IV. učinil konec nejasnému vztahu Moravy k Čechám a v rámci utvoření soustátí Země koruny české učinil Moravu lénem českého krále, Morava nadále neměla být zcizována z moci českých králů. Karel též zreformoval moravské soudnictví a do Brna a Olomouce byly převedeny zemské desky (zemský sněm střídavě zasedal v obou městech).

V roce 1462 císař Fridrich III.  na žádost Jindřicha z Lipé, nejvyššího zemského hejtmana Moravského markrabství a maršálka Království českého, jakož i na žádost stavů markrabství, polepšil v erbu Moravy šachování orlice ze stříbro-červeného na zlato-červené.

Další český král - Jiří z Poděbrad (mimochodem první český král pocházející z moravského rodu - pánů z Kunštátu) vydal 13. ledna 1464 slavnostní listinu, kterou proklamoval nerozlučitelné spojení Čech a Moravy jako dvou rovnoprávných zemí. Markrabství nemělo být už nikdy nikomu postoupeno v léno, samo však přestalo být chápano jako české léno. V důsledku válek se svým zetěm, Matyášem Korvínem a následného chaosu a rozdělené vlády v českých zemích (Morava v letech 1469-1490 spadala, spolu se Slezskem a obojí Lužicí, pod vládu Uher) však listina nebyla fakticky naplněna.

Raný novověk

V roce 1535 bylo vydáno Zřízení zemské markrabství moravského a vznikly tak kraje novojičínský, olomoucký, brněnský a hradišťský.

V 16. století představoval nejvyšší zemský orgán moravský zemský sněm, který měl právo povolovat berně, měl samostatnou moc pokud šlo o zemská práva a zemské zákonodárství a střežil moravské svobody. V čele země stál královský zemský hejtman s dalšími úředníky. V zahraničí byla Morava chápána téměř jako samostatná stavovská republika.

Počátkem 17. století z iniciativy Karla staršího ze Žerotína se Moravané poprvé a naposledy odtrhli a dočasně se odklonili nikoliv od Koruny, ale od krále (markrabího) Rudolfa II.  a vznikla konfederace Moravy, Uher a Rakous, v jejímž čele stál uherský král Matyáš II., přijatý v roce 1608 za moravského markrabího. Matyáš tehdy přiznal moravským stavům právo zákonodárné a to i bez souhlasu panovníka-markrabího, dále právo zemského sněmu vypovídat válku a uzavírat mír a bránit zemské zřízení i zbraní, kdyby je panovník porušoval. Tato iniciativa byla výsledkem rozhořčení nad postupem českých stavů a jejich postojem v minulosti k Moravě. Morava vedená Karlem Starším ze Žerotína a Františkem z Ditrichštejna se nejprve odmítla připojit k českému stavovskému povstání. Spojila se s ním až v roce 1619, kdy v zemi proběhl s pomocí českého stavovského vojska převrat.

V době pobělohorské bylo v roce 1628 vydáno Obnovené zřízení zemské pro Moravu (rok předtím pro Čechy), jež zůstalo, s drobnými úpravami, v platnosti až do r. 1848 a zabezpečovalo Habsburkům dědičné právo na české země. To byla definitivní tečka za stavovskými svobodami i náboženskou tolerancí, jíž byla Morava najmě v 16. století proslulá...

V rámci nastupujícího absolutismu Ferdinand II. také zřídil nový úřad – moravský královský tribunál – kterým nahradil dosavadní instituci zemského hejtmana (jakožto jednotlivce). Tribunál, ustanovený v prosinci r. 1636, sídlil zpočátku v Olomouci, ale r. 1642 byl (spolu se zemskými deskami a soudem) přemístěn do Brna, které se tak stalo jediným hlavním městem Moravy. Územně-správní reforma Karla VI. z roku 1714 ustanovila (už stálé) kraje: Brněnský, Jihlavský, Znojemský, Olomoucký, Přerovský a Hradišťský.

V souvislosti s pronikavými reformami Marie Terezie (zřízení tzv. Directoria in publicis et cameralibus) přestalo roce 1749 moravské markrabství (jakož i ostatní země Koruny české) de facto existovat. Ztratilo i to málo pravomocí, které v pobělohorském období vídeňský dvůr zemi byl ochoten ponechat. V roce1763 sice panovnice nespokojeným stavům částečně ustoupila (ustavením královského moravského zemského gubernia v čele se zemským hejtmanem, který se stal zároveň předsedou zemských sněmů a zemského výboru), ovšem zemským úředníkům byly (narozdíl od úředníků, dosazovaných z centra do všech nižších a středních úřadů a do značné části úřadů zemských) jejich pravomoci stále oklešťovány. Radikální Josef II. pak zemské úřady proměnil v čistě zeměpanské úřady a zemští (stavovští) úředníci měli pouze čestné funkce.

Roku 1777 je olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství, namísto proponovaného biskupství v Opavě pak byl zřízen generální vikariát. V letech 1782-83 Josef II. sloučil státní správu Moravy a Rakouského Slezska pod jedno moravskoslezské gubernium se sídlem v Brně. (Stavovské instituce a zemské sněmy obou zemí však zůstaly zachovány!) I nadále byla Morava rozčleněna na 6 krajů. Josef II. zároveň roku 1783 začlenil území tzv. moravských enkláv ve Slezsku pod Opavský kraj, který byl jedním ze slezských krajů. I nadále však byly tato území spravována dle moravských zákonů.

Císař Leopold II. svým reskriptem v roce 1790 svolal a obnovil zemský sněm Moravského markrabství (čímž vlastně rušil předchozí reformy svého bratra). Sněmu předsedalsněmovní direktor a moravskoslezský gubernátor. Moravskému zemskému sněmu byla navrácena moc zákonodárná a vládní, zatímco moc výkonnou si podržely zeměpanské úřady panovníka.

Novověk

K 1. lednu 1850 bylo zrušeno moravskoslezské gubernium a Morava se Slezskem byly opět plně samostatnými korunními zeměmi. Zároveň došlo ke vzniku dvou zemských místodržitelství: moravského a slezského. V rámci centralizace se Moravské markrabství podobně jako jiné země mocnářství stalo korunní zemí mocnáře a provincií Rakouského císařství.

Území stávajících moravských enkláv ve Slezsku nadále tvořilo (až do roku 1928) specifické správní území. Na jedné straně bylo spravováno slezskými orgány v rámci nově vzniklých slezských okresů, avšak platily zde moravské zemské zákony, daně odtud byly odváděné na Moravu a rovněž se jednalo o jeden z moravských volebních okresů. V rámci správní reformy vznikly na Moravě dva kraje (Brněnský s dvanácti okresy a statutárním městem Brnem a Olomoucký s třinácti okresy a statutárním městem Olomoucí).

V rozsáhlejších okresech existovaly expozitury okresních hejtmanství (Břeclav – expozitura okresního hejtmanství v Hustopečích; Moravské Budějovice – expozitura okresního hejtmanství ve Znojmě; Staré Město pod Sněžníkem – expozitura okresního hejtmanství v Šumperku; Moravská Ostrava – expozitura okresního hejtmanství v Místku; Strážnice – expozitura okresního hejtmanství v Uherském Hradišti).

V únoru 1861 byly přijata Únorová ústava, která podávala soubor zemských zřízení. Působnost nového zemského sněmu Moravského markrabství a moravského zemského výboru byla taxativně vymezena v oblasti zákonodárné a správní. V čele zemského výboru stál opět moravský zemský hejtman. Výbor měl výkonnou a samosprávnou funkci. Zemský místodržitel nebyl však odpovědný zemskému sněmu. V této době jsou kraje zrušeny a nahrazuje je 76 „smíšených“ okresů a 2 statutární města (Brno a Olomouc).

V roce 1865 v rámci programu "federalizace" Rakouské monarchie byla ústava zrušena a Vídeň zahájila přímé jednání se zemskými sněmy včetně sněmu Moravského markrabství. Dva roky poté byla přijata nová Prosincová ústava liberálního ducha, ale bez federalistického pojetí. O další tři roky později došlo opět k reformě okresů; jejich počet se snížil na 30 a doplnilo je 6 statutárních měst (Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo, Uherské Hradiště a Kroměříž). Toto uspořádání s malými změnami trvalo až do roku 1928.

Území okresů se dále členilo na soudní okresy (některé z nich byly rozdělěny mezi 2 i více politických okresů). Správu smíšených a později politických okresů řídilo okresní hejtmanství v čele s hejtmanem.

V roce 1908 bylo Moravské markrabství správně členěno na města s vlastním statutem (Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava, Kroměříž a Uherské Hradiště) a na 34 politické okresy. Zemský sněm Moravského markrabství v čele se zemským hejtmanem měl 151 poslanců. Moravský zemský výbor, jemuž předsedal rovněž zemský hejtman, se ve svých referátech staral o zemskou správu, zemský majetek a podniky, zemědělství živnosti a průmysl, zdravotnictví, bezpečnost, vojenské záležitosti v zemi, vzdělání, vědu, literaturu a umění, veřejné stavby a dopravu a zemské daně.


Republika Československá

Roku 1918 se Morava jako Země moravská stává součástí ČSR, přičemž zemský sněm byl zrušen a samospráva Moravy silně omezena. Ústava Československé republiky zrušila všechny znaky autonomie jednotlivých českých zemí, jako byly zemské symboly, zemský sněm a zemské zákonodárství. Tatáž ústava také navrhla nové administrativní členění státu na menší župy, které by zcela nahradily stávající členění na země. V případě Moravy by jejich hranice nerespektovaly stávající hranici Moravy a Slezska, zatímco moravská hranice s Čechami i Slovenskem měla být nadále respektována. Nově zřízené ministerstvo vnitra ČSR mělo snahu zemské zřízení nahradit župním, což na Moravě odmítaly takřka všechny politické strany a veškerý denní tisk s odůvodněním, že by Morava jako samostatný historický útvar s tisíciletou tradicí zanikla.

31. července 1920 byla k ČSR připojena malá část Dolního Rakouska (Valticko a území jižně od Lanžhotu - tzv. Dyjský trojúhelník) a začleněna do moravských politických okresů. Roku 1924 po převedení osady Nedvězíčko do Čech získala Morava svůj "moderní" rozsah - byly to poslední zákonné změny hranic Moravy před její likvidací v roce 1949 (nepočítaje v to změny během obsazení pohraničí a okupace ČSR).

Zákonem č. 125/1927 Sb. „o organisaci politické správy“ ze dne 14. července 1927, se pak s platností od 1. prosince 1928 stala Morava částí nově zřízené Země Moravskoslezské, která byla jednou ze čtyř samosprávných zemí, na které se území ČSR dělilo.

V Brně byl zřízen Zemský úřad pro Zemi Moravskoslezskou, která vznikla spojením Moravy a Slezska. V Zemi moravskoslezské existovalo čtyřicet pět okresních úřadů a magistráty tří statutárních měst - Brna, Olomouce a Opavy. Nejvyšším článkem územní samosprávy pak byla zemská samospráva. Nejvyšším orgánem zemské samosprávy v Zemi Moravskoslezské bylo šedesátičlenné Zemské zastupitelstvo. Funkční období členů zastupitelstva bylo šestileté, jeho předsedou se stal z titulu svého úřadu zemský prezident. Zemské zastupitelstvo volilo ze svých řad Zemský výbor, jenž měl dvanáct členů. Také jemu předsedal zemský prezident. Ten také zastupoval zemi navenek jako právnickou osobu a podepisoval písemnosti, vydané jejím jménem. Působnost Zemského zastupitelstva se dělila na činnost hospodářskou a správní, normotvornou, na působnost ve správním soudnictví a na působnost poradní a iniciativní.

Důvodem pro vznik Země Moravskoslezské byla nejen relativně malá rozloha Českého Slezska, ale také snaha omezit politický vliv zdejších sudetských Němců a těšínských Poláků (v případě župního zřízení by totiž v obou slezských župách měli Němci naprostou většinu).

Mnichovskou dohodou z roku  byly z Moravskoslezské země vytrženy rozsáhlé převážně německojazyčné oblasti na severu (většina území začleněna do nacistické župy Sudetenland, menší část – Hlučínsko -  se stala součástí pruské provincie Slezsko; část území na Těšínsku připojilo Polsko, po jehož obsazení bylo území rovněž připojeno k pruské provincii Slezsko), a jihu (tato oblast byla začleněna do Sudetoněmeckých území, a od 15. dubna 1939 do Zemského hejtmanství Dolní Dunajsko, které bylo 1. května 1939 přeměněno v Dolnodunajskou župu).

Protektorát Čechy a Morava

15. března 1939 byl zbytek českých zemí obsazen nacistickým Německem a 16. března začleněn do Protektorátu Čechy a Morava, jehož součástí byl až do osvobození. Během okupace nacisté k  1. lednu 1940 k Moravě administrativně připojili některé okrajové oblasti východních Čech v oblasti Českomoravské vrchoviny. Jednalo se o soudní okresy Polná, Štoky (k němuž byla připojena východní část soudního okresu Německý Brod), které byly začleněny do politického okresu Jihlava; soudní okres Přibyslav (k němuž byla připojena i severovýchodní část soudního okresu Německý Brod), který byl začleněn do politického okresu Nové Město na Moravě; protektorátní část politického okresu Jindřichův Hradec, který byl začleněn k nově zřízenému politickému okresu Telč (okresní úřad sem byl přeložen z Dačic, které sice ještě náležely k protektorátu, ale byly těsně u jeho hranic); a jihovýchodní část politického okresu Polička, která byla v rámci Moravy začleněna do soudního okresu Kunštát v politickém okrese Boskovice.

"Lidově - demokratické" Československo v letech 1945 - 1948

Po osvobození došlo k obnovení Země Moravskoslezské v původním rozsahu a obnově původního členění na politické okresy ke stavu ze září 1938. Odchylkou od původního stavu bylo nové statutární město Moravská Ostrava (od roku 1946 Ostrava) vzniklé jako městský okres roku 1941, dále začlenění téměř celého soudního okresu Frýdku a nepatrné části soudního okresu Moravská Ostrava do politického okresu Místek, uznání nacisty provedeného připojení několika obcí k Opavě, a obce Líšně ke statutárnímu městu Brnu. V reakci na požadavek obnovení slezské samosprávy došlo ke vzniku Slezské expozitury země Moravskoslezské se sídlem v Ostravě, do níž byly vedle území původního Českého Slezska začleněny také původně moravské politické okresy Nový Jičín, Moravská Ostrava a Místek.

Komunistické Československo

Po únorovém převratu v roce 1948 nový komunistický režim začal pracovat na správní reorganizaci Československa. Výsledkem komunistických představ o centralizaci moci bylo kromě jiného zrušení zemského zřízení a zavedení členění republiky na kraje. Definitivní podobu krajského zřízení schválila vláda Československé republiky na svém zasedání 30. listopadu 1948. Rozhodla o zřízení 13 krajů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a šesti krajů na Slovensku. Národní shromáždění Československé republiky podle rozhodnutí KSČ odsouhlasilo zrušení členění na země a úplnou centralizaci správního aparátu.

1. ledna 1949 bylo území Československa rozděleno mezi nově vzniklé kraje, které s výjimkou slovenské hranice nerespektovaly dřívější historické hranice zemí. Země Česká a Moravskoslezská tak zmizely z mapy Československa jako správní celky. Území Moravy a Slezska bylo rozděleno mezi kraje Brněnský, Gottwaldovský, Jihlavský, Olomoucký, Ostravský, Českobudějovický a Pardubický. Nejvíce zemské hranice nerespektoval kraj Jihlavský, zasahující hluboko do Čech.

9. dubna 1960 Národní shromáždění schválilo zákon o reorganizaci územní správy, jímž se rušilo členění platné od roku 1949. Vstoupil v platnost 1. července 1960 a výrazně se jím snižoval počet krajů, přičemž ani nové rozdělení nekopírovalo historické hranice (i když nové rozdělení krajů tomu mohlo být nakloněno). Na základě této reformy byla převážná část území někdejší země Moravskoslezské přerozdělena mezi kraje Jihomoravský (jehož součástí se však stala i osada Jobova Lhota, historicky patřící k Čechám) a Severomoravský, zatímco území na severozápadě Moravy a okolí Svitav a Moravské Třebové bylo začleněno do Východočeského kraje (roku 2000 bylo začleněno do kraje Pardubického) a území na jihozápadě Moravy (Dačicko) ke kraji Jihočeskému. S výjimkou katastrálních území Vesce u Počátek, Prostý a Horní Vilímeč, které nyní náležejí k českému městu Počátky v kraji Vysočina), bylo toto území po roce 2000 přičleněno ke kraji Budějovickému, dnes Jihočeskému.

Za pražského jara v roce 1968 byl z iniciativy poslanců Jihomoravského kraje a nově založené Společnosti pro Moravu a Slezsko podán „Návrh na státoprávní a územní uspořádání Československé republiky“, která se měla stát trojdílnou federací tří rovnoprávných státoprávních subjektů Čech, Moravy se Slezskem a Slovenska. Morava se Slezskem však vyděleny nebyly a stát byl uspořádán na národnostním principu dvou hlavních národů Čechů a Slováků. Parlamentem České socialistické republiky se stala Česká národní rada, již tvořili poslanci z Čech, Moravy i Slezska.

Svobodné "Česko" ???

Federální shromáždění dne 9. května 1990 přijalo usnesení, které odsoudilo zrušení Země Moravskoslezské a vyslovilo v něm pevné přesvědčení, že „nové ústavní uspořádání republiky, které vzejde z jednání svobodně zvolených zákonodárných sborů, tuto nespravedlnost napraví“ . Poslanci moravských politických stran zvolení v prvních svobodných volbách předložili návrh zákona na obnovení zemského zřízení. Předsednictvo ČNR, kde mělo převahu Občanské fórum, jej však ve výborech zamítlo. Zejména počátkem 90. let pak proběhly ještě další snahy o obnovu Moravy jako autonomní země, ty však vyšly naprázdno. Roku 1997 došlo k úpravě česko-slovenské státní hranice, čímž se některé moravské pozemky včetně osady U Sabotů staly součástí Slovenska.

Dne 1. ledna 2000 vstoupil v platnost zákon, který vytvořil na území České republiky 14 krajů (územních samosprávných korporací), jež opět nerespektují historické hranice Moravy, a to ještě brutálněji, než územní členění z roku 1949. (Územní členění na kraje z roku 1960 zůstalo v některých odvětvích zachováno souběžně dosud.)